Útoky a Aikido
14. července 2020

Probíhá-li ukázka bojového umění, každý je jistě uchvácen technikami, které vykonává obránce, zatímco útočníka již málokdo skutečně registruje. Přitom platí jednoduché pravidlo: Chcete-li (do jisté míry ovšem, jelikož v určité situaci může fungovat provedení, které by nemuselo fungovat v situaci jiné) vyhodnotit realističnost daného provedení, vždy sledujete útočníka. Reakce útočníka nám vždy prozradí, do jaké míry konkrétní technika čistě zafungovala, do jaké míry byl útočník schopný reagovat na nasazenou techniku, do jaké míry je útočník aktivní/pasivní či do jaké míry se jedná zcela o sehranou akci a jakési divadlo (ne vždy ve špatném slova smyslu).
Konkrétně Aikido nabízí skutečně bohatou škálu všemožných útoků. Úchopy jednou rukou, křížem, zrcadlově, obouma rokama, za zápěstí, lokty, ramena, zepředu, zezadu, škrcení, údery, kombinované úchopy a údery. Údery jsou spíše tradiční, než jak je známe z moderních bojových sportů a zahrnují např. údery pěstí a seky. Kopy či jejich variace jsou převážně opomíjeny stejně tak jako technická stránka provedení útoků. V Aikido se upřednostňuje spíše pochopení principu útoku než jak technicky správně útok vykonat. A zde se právě nabízí první prostor ke zlepšení. Tím, že je Aikido moderně obecně chápáno jako obranné umění (i když z úst starých mistrů je toto tvrzení značně odsuzováno), techniky útoků zůstávají v pozadí a je hojně dáván důraz na výuku obranných technik. Ve většině bojových umění je ovšem trénink oboustranný a má to samozřejmě svůj důvod. Chceme-li se naučit kvalitně obrannou techniku, je k tomu třeba mít kvalitní protistranu, abychom věděli, jak technicky zacházet se silným statickým úchopem, dynamickým úchopem, oba kombinované s úderem, několikanásobnými údery s kvalitní prací oběmi polovinami těla. V tradiční praxi chybí úchopy rukou shora, křížové údery (gyuaku), háky, různé variace kopů do všech výškových úrovní.
Žádné umění není dokonalé a mohou zde být nedostatky, které plynou z jeho vývoje ovlivněného dobou vzniku, lokalitou a danou kulturou.
Ale vše se samozřejmě vyvíjí a dle samotného principu Aikido, "pohyb" znamená život. Cokoliv, co se přestalo vyvíjet, tak skomírá v propadlišti dějin. Nemusí to znamenat měnit, ale spíše rozvíjet a hledat naopak přirozené možnosti, které se v daném stylu nabízejí, ke schopnosti umění vypořádat se i s jinými, než interními metodami útoků. A tímto samotný styl obohacovat.
Pokud žák nebude mít zkušenost s určitým pohybem, nebude pak schopný na něj bezprostředně a automaticky reagovat, jelikož tělo najednou dostane zrakový či hmatový signál, který nezná a proto na něj těžkopádně bude hledat odpověď. Což v realitě může znamenat ohrožení zdraví či života.
Technické možnosti konkrétně umění Aikido jsou neomezené a je vždy jen na lidech - učitelích a studentech, jak je využijí v jejich tréninkové praxi a při volbě tréninkové metodiky.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Mé osobní Aikido; Aikido, které vyučuji; Aikido, které se učím
7. června 2020

Cvičíme-li bojová umění, pravděpodobě dříve nebo později narazíme na tyto tři rozcestníky. Vždy je samozřejmě možné zmíněné přístupy sjednotit v jeden a striktně tak dodržovat učení školy a učitele. Pak se ale neustále vytvařejí další a další kopie a chybí prostor pro zlepšování nedokonalostí a přizpůsobování se umění podle možností a tělesných predispozic daného jedince. Je třeba zmínit, že nové systémy vždy vzešly od někoho, kdo se nebál postavit starším myšlenkovým vzorcům. Každé tělo je jiné a co funguje jednomu, nemusí zaručeně fungovat v 100% stejné podobě druhému. Ani Aikido o toto není odproštěno, přestože jeho techniky jsou postaveny na anatomických limitech. Přeci jen jej vykovávají pouze lidé, takže ideál technické dokonalosti je vždy zkreslen lidským faktorem.
"Umění, které se učím" je postaveno na předchozích zkušenostech, které nám předává náš přímý učitel. Samozřejmě i jeho umění již může být zkreslené osobním chápáním principů i tělesnými proporcemi, avšak jako začátečníci nemáme moc příležitost toho zkoumat. Díky budoucímu poznávání i dalších učitelů a stylů máme možnost zjišťovat ostatní přístupy a prostor zkoušet principy, které se učíme, do jaké míry jsou mezistylově univerzální. Dostaneme-li se na úroveň učitele, měli bychom se odprostit od veškerých osobnostních nánosů a umění vyučovat v co nejvíce jeho čisté, univerzální podobě. Není vyloučeno osobní provedení, resp. vnější vzezření technik, ale principiálně by měla výuka odproštěna od fyzických výhod učitele. Jsou instruktoři, kteří mají od přírody určité tělesné výhody v podobě výšky a dosahu končetin, snadné dosažení kvalitní rychlosti či obecně silnou tělesnou konstituci. Všechny tyto vlastnosti by se neměly stát doplňkem k vyučované technice. Pro cvičení vždy doporučujeme představu, že techniku vykonává 50kg žena a měla by být funkční i na 100kg muži. V reálných situacích bychom pokaždé totiž měli počítat, že útočník bude silnější, větší a agresivnější.
Naproti tomu naše osobní umění však může být obohaceno vlastní osobností a výhodami, které lze využít. Máme-li dlouhý dosah rukou, je možno snáze vykonávat techniky tomu vhodné. Jsme-li obdařeni svaly poskytující nadstandardní rychlost, není nic špatného ji využít pro získání převahy. Naše osobní umění nemusí být ničím limitováno. Je třeba však počítat s tím, že s rostoucím věkem budou některé naše vlastnosti postupně ochabovat anebo některé naopak sílit, proto se osobní umění může neustále měnit podle období, ve kterém se momentálně v našem vývoji nacházíme. Také je pravděpodobně, že s rostoucími zkušenosti budeme klást důraz na různé aspekty cvičení. Každá osobnost prochází určitým vývojem a tím pádem se náš osobní styl bude v různých životních etapách odlišovat. Zatímco mladí bojovníci jsou plni energie, jejich prezentace může být svižnější a přímější, starší bojovníci mohou více využívat rozvahu, vyčkávání a být více strategičtější. Toto je přirozená evoluce bojovníka. Nabízí se stejné přirovnání životních etap, kdy mladý člověk je vybaven energií a okamžitou akcí, zatímco starší využívá spíše rozvahu.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Nalepit se nebo stáhnout?
31. května 2020

Proč některá bojová umění či sporty zůstávají po jednotlivé akci (útoku) v pozici a jiná naopak využívají strategie co nejrychlějšího stáhnutí se zpět do bezpečné vzdálenosti? Oba přístupy mají svá pozitiva i negativa a neznamená to, že jedno je efektivnější než druhé. Spíše využívají odlišné strategické přístupy, odlišný účel a možnosti efektivní aplikace. Vezmeme-li cíl fyzického tréninku bojových systémů, tak snahou je co nejefektivněji rozvinout tělesné reakce a přesunout je z vědomého využívání do automatických reflexů. Rozvoj se týká především vizuálního vnímání a hmatového cítění. Reakce na vizuální podměty využíváme, je-li oponent mimo náš fyzický kontakt. Oči vidí pohyb, předávají informaci do mozku, který následně dá impuls k určité reakci. Hmatové cítění je ovšem odprostěno od prvního zprostředkovatele, címž jsou oči. Prostředníctvím hmatu lze velmi efektivně cítit i nepatrné nepřesnosti či chyby v pohybu oponenta a využít je tak pro aplikaci vhodné techniky a správným směrem. Lze tedy daleko rychleji a přesněji reagovat na změny, které probíhají. Jakmile je tedy ztracen fyzický kontakt s oponentem do nestrategické vzdálenosti (mimo okamžitý dosahrukou či nohou), jsme opět vázáni na vizuální vjemy, které se dají daleko snadněji oklamat a lze dokonce vyprovokovat špatné reakce. Bojové pohyby se skládají z aktivních pohybů či útoků a pasivních pohybů či obranných reakcí. Výkonáváme-li aktivní pohyb anebo útok (některé styly i pasivní pohyb či obranu), zůstání v pozici tak vytvoří potřebný kontakt pro možnosti další efektivní kontroly.
Naproti tomu jsou styly, které upřednostňují aktivní pohyb či útok a následně okamžité stážení se do bezpečné vzdálenosti. Tato strategie má značnou výhodu obtížného využití protitechniky, které vyžaduje perfektní načasování a správně vypěstovaný cit pro vzájemou vzdálenost. Ovšem musí převážně spoléhat na vizuální vjemy, které prodlužují rychlost reakce. I polovina sekundy může hrát při konfrontaci zásadní roli. Dále je zde limitována možnost efektivních pohyhů v situaci, kdy bojovník přišel o zrak a musel se spoléhat výsadně na hmatové reflexy. Vyšším stupněm je však vypěstování si jakési předvídavosti, intuice. Toto ovšem bývá výsadou dlouholetého intenzivního cvičení a vyulučuje efektivní využití technik pro cvičence, kteří jsou na začátku či pokročilém počátku své technické evoluce. Reagovat bez hmatového cítění a navíc v osleplém stavu je věcí téměř nadpřirozenou (ne však nemožnou). Nikdy nic není dokonalé a ideální a obě metody mají své silné i slabší stránky. Má-li být bojové umění, sport, systém efektivní i mezistylově, je třeba rozvíjet reakce v obou těchto metodách. Nezná-li tělo reakce na konkrétní vjemy, ať už vizuelní či hmatové, vycházející od rukou nebo nohou, přepne automaticky do svých původních reflexů, které se vytvořily během života, a ty nejsou kolikrát ideální pro efektivní využití určitých technických principů.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Jedna linie nebo více učitelů?
6. května 2020

Držet se jedné linie učitelů a jejich výukové metodiky a systému anebo poznat co možná nejvíce různých přístupů? Názory, jaký přístup je nejlepší, se často liší a co učitel, to jiný úhel pohledu. Jedni tvrdí, že jedině jedna linie dá našemu cvičení jasný řád, který má hlavu a patu, druzí naopak zastávají názor zažít co nejvíce různých stylů a z každého si tak vzít něco pro své vlastní vyjádření. Dle mých dosavadních zkušeností si myslím, že pravdu mají oba tábory, ale troufám si říci, že záleží, na jaké úrovni vývoje zkušeností daný jedinec je, kde se právě nachází jeho tréniková evoluce. Mockrát jsem slyšel autoritativní doporučení, na které učitele nejezdit a držet se pouze vlastního systému a také časté pomluvy, které mají spíše společného s politikou a osobními rozbroji. V Aikido Jigoku Dojo Praha preferujeme však jiný přístup. Je zajistě přínosné, pokud student má na začátku daný směr, na kterém své umění zakládá. Ovšem s tím, že kvalitní učitel zná a respektuje a dokonce zmiňuje jiné možnosti vyučované v jiných systémech. Dobrý učitel by měl vždy objektivně vyhodnotit klady i zápory dané metody. Je-li základním ukazatelem funkčnost a pragmatičnost, je v zásadě snadné určit, jaký přístup odráží jakou situaci. Pokud budeme ovšem slepě lpět na konkrétním systému a hledat pouze didaktické spojitosti místo hledání funkčnosti, naše Aikido se stane pouze pohybem bez obsahu.
Pro začátečníka, který nemá zkušenosti a teprve se orientuje ve cvičení Aikido, tak je bez pochyb přínosné a snadněji zapamatovatelné, pokud jsou v daných technikách určitá logická pravidla, která na sebe navazují. Avšak Aikido není o naučení se výukové učebnice a schopnosti ji převyprávět, ale o rozvoji vlastního těla a mysli v bojovém duchu. A proto v tomto směru nesmí být cvičenec jakkoliv omezován, jelikož škála pohybů může být skutečně nespočetná, tak nač se limitovat pouze jedním stylem, který nemusí pokrývat všechny situace? Pokročí-li student do fáze, kdy již má pevně stanovené základy určitého stylu, je naopak nutné, aby se začal rozhlížet i po možnostech jiného vyjádření a pomocí kontrastů vyhodnocoval přínosy jednotlivých přístupů. Na vyšší úrovni je naopak nezbytné, aby mistr boural hranice a pomocí zkušeností s jinými styly Aikido i jinými bojovými uměními kriticky nahlížel na nedokonalosti vlastního systému a díky tomu jej vylepšoval.
Vždy je našim žákům doporučeno, ať jezdí na všechny možné učitele. Každý učitel může mít zajímavý postřeh byť i na základní techniku a onen střípek právě potřebujeme k pochopení našeho vlastního pohybu. Vždy je lepší mít znalostí více než méně. A i negativní zkušenost - technická nedokonalost provedení od učitele, nepříjemná povaha, vystupování a vedení tréninku - to vše nám naopak napomáhá tyto věci si uvědomit a vyvarovat se jim v našem osobním postoji a prezentaci.
Zde se krásně uplatňuje myšlenka Aikido - obrátit negativní sílu v pozitivní. I negativní zkušenost lze využít jako příležitost pro náš rozvoj.
Také je důležité si uvědomit, co je vlastně posláním učitele, dojo a konkrétního výukového systému. Domnívám se, že učitel či výukový systém by se neměli snažit vytvářet své vlastní dokonalé kopie, jednu jako druhou, ale měli by sloužit pouze jako pomůcka svým studentům v jejich osobním rozvoji, k dání svobody být sami sebou a v tomto duchu je rozvíjet. Student přeci necvičí kvůli svému učiteli anebo určitému systému. Stejně jako dítě se neučí kvůli svým rodičům, ale kvůli svým osobním znalostem. Paradoxem však je, že tento model máme mnozí z nás zafixovaný. Je to jako vztah rodičů a dětí. Někteří rodiče se snaží vychovávat dítě dle svých osobní představ, jaký by měl jejich potomek být a kolikrát nechápe, že dítě je samostatná osobnost a může být povahově úplně jiná, než jeho oba rodiče. Je to naprosto individuální tvor, nikoli malá kopie svých biologických stvořitelů. Anebo dětem můžeme pomáhat tím, že jim pomáháme v tom být sami sebou a stáváme se jejich konzultantem, pomocníkem, který jim ukazuje co nejvíce možností, a samozřejmě ochráncem.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Kopy v Aikido
4. května 2020

Kopy v Aikido nejsou v mnoha školách prakticky vůbec trénovány. Důvody jsou relativně logické a z technického hlediska pojetí Aikido mnoho učitelů má rozumné argumenty. Avšak teorie je věc jedna a praxe věc druhá. Základní myšlenka Aikido je postavena na principu vyhnutí se z linie útoku, tudíž se nabízí útok pomocí kopu jakkoliv neřešit, jelikož by se obránce měl preventivně vyhnout všemu, co přichází jeho směrem. Skutečnost je však taková, že nemáme-li zkušenost, jak reagovat na přicházející kopy, tak se snadno takovým pohybem necháme rozhodit, a to proto, že nemáme vypěstovány správné reakce. Naše tělo bude vždy reagovat tak, jak jej nesčetné opakování na tréninku učí. A to, co ho nenaučí, tak najednou neví, jak s takovou informací - hmatovou i vizuální - má zacházet. A zde přijde na řadu přirozená reakce těla, která nejčastěji bude úlek, blok, shození obou rukou dolů a následné otevření se v oblasti trupu a hlavy. Dále naše tělo si nebude schopno poradit s delším dosahem nohou, tudíž odhadem vzdálenosti, a také snažší schopnosti měnit směr útoku již během samotné aplikace kopu. Budeme-li se učit přijímat reakce pouze z horní části těla, budeme pak neschopni kvalitně se vypořádat s informacemi vycházejícími od nohou útočníka.
Chceme-li rozvíjet naše tělo ve všech stránkách, technický rejstřík, jak reagovat na útoky nohama, se musí stát součástí našeho obranného mechanismu. Teorie by vždy měla odpovídat praxi. Pokud tomu tak není, je třeba teorii změnit.
Kam by došli např. vědci, kdyby se neustále snažili prosazovat určitou teorii, kterou praxe neustále popírá?

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Přehled konceptů Aikido
30. dubna 2020

AIKI - princip sjednocení či návázání se s útokem, nikoli vytváření blokace, následuje převzetí kontroly a aplikace techniky.
HANMI (půl těla) - postoj. Vyjadřuje myšlenku nabídky pouze jedné části těla a zároveň sjednocení těla (levá ruka, levá noha apod. Trojuhleníkový střeh.
CHUSHIN-RYOKU - centrum síly, energie
CHUSHIN-SEN - středová linie
ICHI-GO ICHI-E - jedna šance, jedna příležitost, každý moment je unikátní. V boji se dá přirovnat k "jeden sek, jeden život"
IRIMI - krok, vstup přímo do útoku k jeho okamžité elmininaci. Je opakem nepřímého vstupu "tenkan". Pro vstup irimi je nutné přesné načasování anebo útok iniciovat.
KATSU-HAYABI - vítězstí rychlostí světla. Je vysoce rozvinutý stav, kdy bojovník dosáhl spirituální a morální dokonalosti a stává se imunní k násilí. Vítězství rychlostí světla znamení, že útočník ani nemohl započít svůj útok.
KOKYU-RYOKU - síla dechu, síla uvolněnosti
KUZUCHI - vyvedení ze stabilního postoje
MAAI - vzdálenost, prostor mezi dvěma oponenty při boji. Také může implikovat čas nutný k překonání vzdálenosti k dosažení kontaktu, úhel anebo rytmus.
MASAKATSU AGATSU - pravé vítězství je vítězství nad sebou samým, technicky i mentálně. Nejvyšší snahou bojovníka často bývá se získanými technickými zkušenosti překonat své vlastní ego.
MUSHIN - stav prázdné mysli
SHINMU FUSATSU - pravé BUDO nezabíjí. Satsujinken / katsujinken - meč bere život / meč daruje život
TAISABAKI - umění zacházení s vlastním tělem, celé tělo se hýbe. Často využíváno k vyhnutí se útoku a závoveň se přemístění do výhodné pozice
TAKEMUSU AIKI - vrcholný koncept, kdy se technika rodí a je aplikována spontánně při boji. Opak prearanžovaných pohybů
TENKAN - opak irimi. Nepřímý vstup s úhybem 90° či 180°
ZANSHIN - stav relaxované bdělosti
YAMABIKO, SASOI - vyvolání útoku spíše než čekání na útok

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Uke + Tori = 1 / útočník a obránce = 2
24. dubna 2020

Systém tréninku Aikido je postavený na dvou rolích - UKE a TORI (někdy také Nage). Představme si to jako jakési interní role tréninku Aikido. Uke vytváří útoky a Tori se učí obranné techniky. Značně velký důraz je však kladen na část Toriho a jeho obranu. Systém kvalitních útoků je často během cvičení velmi opomíjen. Vztah Ukeho a Toriho vnímáme v Aikido Jigoku Dojo Praha daleko hlouběji. Ale také označení slovy "útočník" a "obránce" by nemělo být opomíjeno. "Útočníka" si představme jako externího pomocníka pro trénink Aikido. Použití výrazů Uke/Tori a útočník/obránce je dáno tréninkovým nastavením, nejen technickým, ale také tzn. mindsetem (mentálním přístupem). Trénink Aikido nás má naučit vypěstovat určitou pohybovou inteligenci. Zatímco v jiných stylech se procvičuje sparring, kde se role neustále střídají a při jednom pohybu je dotyčný v roli obránce, aby následně provedl útok a stal se z něj tak útočník, zatímco z druhého se stává obránce. Oba se však tímto učí strategii útoku a zároveň strategii obrany, aby z nich byl komplexní bojovník. A totéž platí pro trénink Aikido, kde jsou ale jednotlivé role stanoveny na danou chvíli. Po několika opakováních se role vymění. Chceme-li se naučit kvalitní prvky toriho, musíme zároveň dostávat kvalitní útok. Uke a Tori vytváří jeden celek. Co se naučíme jako Uke, můžeme využít i jako Tori a naopak. Smyslem tréninku Aikido je naučit se kvalitně se hýbat, vidět otevřená a nebezpečná místa a aplikovat vhodné techniky pro danou situaci.
Každé bojové umění má svou strategii pohybů a totéž platí pro Aikido. Zatímco některé styly preferují tvrdost a sílu, Aikido dává přednost flexibilním a měkkým pohybům. Tyto principy se učí jak Tori, tak ovšem i Uke. Tori i Uke jsou dva výukové prvky, které utváří jeden celek. Jednoho bojovníka, který se učí hýbat v duchu Aikido. A na tréninku je vztah Tori a Uke primárně vzdělávací, kdy se oba učíme v rámci svého stylu a z každé role si vezmeme svou část. Jsme ovšem pouze lidé a děláme chyby. To znamená, že v reálné situaci, napadne-li nás někdo, se můžeme dostat do role, kdy nás agresor hodí anebo nasádí páku, proto musíme vědět, jak se v takové situaci zachovat, abychom se ochránili. Tím jsme se dostali do role, kterou na tréninku hraje Uke, přestože my jsme ti, kteří se bránili. Na tréninku je tedy vztah Tori-Uke jakýmsi mentálním přístupem s cílem učit se. Učit se na obou stranách.
Dále jsou tu ale důležité pojmy "útočník" a "obránce". Opět jde na tréninku o mentální přístup a i technické prostředky, které jsou vyvíjeny zejména ze strany útočníka. Ze strany Toriho se jedná o mentální aplikaci obranné techniky s cílem vybudovat bojového ducha (ne ve smyslu soutěživosti, ega či dominance; anglický termín je přesnější: "martial spirit"). Útoky je zde třeba trénovat i mimo rámec technických preferencí Aikido, tzn. útoky, které jsou postaveny čistě na přirozeném chování útočníků - s těmi se nejčastěji setkáme na ulici, dále má-li Aikido být aplikovatelné mezistylově, je nezbytné znát a trénovat strategie jiných bojových umění i sportů, kde jsou např. upřednostňovány síla a tvrdost apod.)
Máme-li se stát komplexními bojovníky, je zásadní kvalitně se naučit vytvářet útoky - v rámci bojového umění reálné seky či údery a kopy, flexibilní úchopy a kontrolu, dále umět reagovat na přirozené reakce lidského netrénovaného těla anebo naopak trénovaného v jiném stylu, než-li je Aikido. Trénujeme-li pouze ve svém vlastním stylu a navíc ve svém vlastním výukovém systému, vždy budeme překvapeni, provede-li oponent pohyb, na který se naše tělo nenaučilo reagovat. Jako Uke se musíme naučit kvalitně vytvářet útoky, jelikož Uke je druhá strana jedné mince, druhá část jednoho bojovníka. Učíme se to také sami pro sebe. Naopak v roli útočníka si můžeme dovolit vytvářet útoky i špatné, přirozené, amatérské, abychom poskytli obránci situaci co nejbližší realitě.
Cílem k efektivnímu tréninku je být k sobě upřímní a obsáhnout co nejširší škálu pohybů - útočných i obranných.

© Aikido Jigoku Dojo Praha




Shu, Ha, Ri - jak komplexní je tvé umění?
15. dubna 2020

Přiznejme se, jak hluboce jsou rozšiřovány naše znalosti během tréninků? O Aikido se říká, že je zároveň filozofií, kterou lze aplikovat v životě. Ale krom běžného motta hledání harmonie a smíru, jaké myšlenky se během běžných tréninků dozvídáme? Naplňuje se skutečně princip, že využíváme energie útočníka? Anebo je cvičení zaměřeno pouze na procvičování technik, které jsou předepsány ve zkouškovém řádu? Kdy se rodí rozdíl mezi trenérem a učitelem? Jak často je na tréninku probírána historie, filozofie, strategie, psychologie a chování útočníků? Kolikrát jsou rozebírána témata jako Shu, Ha, Ri, Tanren, Kigata, Shinken, Go No Sen, Sen No Sen, Sen Sen No Sen, Yamabiko, Takemusu Aiki, jak často je trénink veden dle těchto modelů? Kdo četl knihu "Kniha 5 kruhů" od Miyamoto Musashiho, zajisté si pamatuje jeho myšlenky evoluce bojovníka "musíš všechno zapomenout". V dnešním článku se tedy podíváme na koncept Shu, Ha, Ri.
Shu - nauč se formu, Ha - poruš formu, Ri - zapomeň formu. Cílem tréninku bojového umění, alespoň jak jej chápeme v Aikido Jigoku Dojo Praha, je vypěstovat si správné reakce na určité situace. Změní-li se situace, musím změnit reakci. O-sensei tomuto, řekněme stádiu, říkal Takemusu Aiki. A teď ruku na srdce. Kolikrát jste byli opravováni, že teď se ale cvičí jiná technika, než kterou jste právě použili? Tento přístup však má za následek špatný nácvik reakcí a hlavně aktivní snahu udělat techniku. Tímto směrem své žáky zásadně neopravuji a pokud jim během cvičení vychází jiná technika, naopak je chválím za dobrou reakci. Pokud někoho opravuji, je to uke, který je ten, kdo má na starost konkrétní situaci. Uke vytváří torimu správné podmínky proto, aby si vyzkoušel techniku. Zažil jsem mnoho stáží s různými učiteli a je zajímavé, že nikdo nikdy nemluví o roli ukeho. Z hlediska výuky je role ukeho nadřazena roli toriho. V tomto článku se však ale nechci hlouběji pouštět do rozboru vzájemných vztahů uke - tori.
Jak dalece tedy učitelé nechávají své žáky rozvíjet jejich reakce a opustit je běžný rámec forem? Na koncept Shu - nauč se formu - se klade největší důraz. Z toho je tvořen zkouškový řád a nutí tak studenta si doslova namemorovat přesné série pohybů nehledě na to, co vytváří uke. Ten se snaží dobíhat toriho, aby mu nezkazil techniku. Občas zkušenějším studentům vyjde během cvičení koncept Ha, kdy jeden ze dvojice udělá chybu při cvičení formy. Velmistr profesor Kernspecht jde ještě dále, když tvrdí: "Zacvičte si formu, ale nepamatujte si ji. Nechte ji jen projít tělem". Koncept Ri, tedy absolutně spontánní reakce, je v tréninku úplně opomíjena. Forma nám umožňuje se v klidu naučit techniku a její principy. Ale přílišné memorování forem a k tomu snaha si je vynucovat, přestože na to není vhodná akce od ukeho, vedou akorát k špatnému pěstování podvědomých reakcí. Načasování, vzdálenost, úhel útoku a vzájemné pozice, tlak či tahání útočníka musejí být trénovány naprosto přesně, abychom získali správné reakce. První krok je ale třeba udělat v naší mysli. Předem své vnímání osvobodit od pevně daných posloupností. Soustředit se spíše na principy než na konkrétní techniky. Technika totiž není cíl, nýbrž výsledek určité cesty. Představíme-li si, že proti nám stojí útočník a nevíme, zda-li zaútočí úderem, kopem, z jakého úhlu, anebo nás bude chtít uchopit, podle čeho si budeme volit techniku? Musíme se tedy odprostit o jakýchkoliv předaranžovaných pohybů a reagovat spontánně dle situace, které se začne vyvíjet v moment útoku.
Zde bych použil další citát Miyamoto Musashiho: "Bojuješ, jak trénuješ". Nedovolíme-li studentům během tréninků osvobodit se od přesně daných pohybových posloupností, těžko pak budou moci dosáhnout naprosté svobody v jejich osobním umění.

© Aikido Jigoku Dojo Praha




CESTA JE CÍL - ALE BEZ VIZE SE SNADNO BLOUDÍ
13. dubna 2020

"Cesta je cíl" je známé moudro, které v životě platí, chceme-li se naučit prožívat plně přítomný okamžik. Často jsme svědky toho, že lidé, za vidinou určitého cíle, který je v budoucnu čeká, domnívajíc se, že v přesný moment dosažení najednou budou šťastni, jsou schopni obětovat dlouhá léta života a žít v nespokojenosti. Upnou se tedy na určitý bod v budoucnu a zapomenou na to, že život probíhá TEĎ. "Cesta je cíl" znamená, že jsme šťastní při oné činnosti v právě ten moment, kdy ji vykonáváme. Ta činnost samotná je naše radost a přinese-li nám to nějaký konkretní zisk v budoucnu, to je již jakýsi bonus. Avšak jak to v životě bývá, nic není čistě černobílé. To, co děláme TEĎ, nás ovlivňuje do budoucna, proto je na místě brát v potaz i toto.
Jak to souvisí se cvičením Aikido? Aplikujeme-li ono motto ve svém extrémním významu, student může být na cestě dočista ztracen. Představme si, že přijde úplný začátečník do dojo a o Aikido ví pouze to, že je popisováno jako bojové umění harmonie. Což později zjistí, že si každý interpretuje úplně jinak. Nastává tak první zmatení. Na počátku své cesty zažívá velké otevření očí a rychlý přísun informací o technikách, pádech, zbraních. Po čase cvičení však zjistí, že většinou se jedná o nácviky, které jsou těžko použitelné v reálné situaci, jelikož tradiční útoky neodpovídají přirozenému chování agresorů. Pokud i tak vytrvá a nepřestane Aikido důvěřovat, po 20 letech cvičení si již bude vědom nebezpečnosti technik a bude se snažit je nikdy nevyužít. Není tajemstvím, že v posledních letech zájem o Aikido značně klesl stejně jako důvěra v něj jakožto v bojové umění. Vypisovat zde historické důvody by bylo na dlouhé pojednání, ale krátkou studii lze najít zde: Aikido Journal - Towards a reform of Aikido Technique
Aikido má obrovský potenciál a při správně zvolené tréninkové praxi ho lze považovat za jedno z vrcholných stylů, jelikož nabízí strategie na všechny druhy útočníků, ve stoje i na zemi. Zde bych použil myšlenku nejen sportovce, herce a politika Arnolda Schwarzeneggera: "Můžete být v něčem sebevíce dobrý, ale pokud to neumíte správně prodat, těžko se dá něčeho dosáhnout".
A zde je právě největší problém s Aikido. Často se ptám ze zvědavosti studentů napříč různými technickými stupni, proč cvičí Aikido. Nejběžnější odpověď je: "Baví mě to". Což je ten nejlepší a zásadní předpoklad a zcela naplňuje motto "Cesta je cíl". Avšak již malé procento v Aikido vidí něco více než cvičení. V každé činnosti, kterou děláme, přirozeně potřebujeme znát nějaký posun. A zároveň v každé činnosti křivka progresu není nikdy strmá nahoru, nýbrž kolísá. A pokud trvá propad příliš dlouho, student Aikido opustí, jelikož se na cestě ztratil. Za léta cvičení jsem toho byl svědkem nesčetněkrát. Studenti jsou frustrováni, protože nikdy nevidí jasné výsledky, nejsou schopni se efektivně hýbat a využívat techniky, opustí-li útočník na tréninku známé pohyby.
Každá úspěšná firma má vizi - co chci prodávat, jak to chci prodávat, komu to chci prodávat, co je smyslem mého podnikání. Pokud si nejsme schopni odpovědět na tyto otázky, jak má náš potenciální zákazník vědět, co od nás může očekávat? Škola bojového umění se nikterak neliší od firmy. Samozřejmě existuje zde určité společenství a přátelství, ale má-li se škola udržet při životě, propagovat dle nejlepšího vědomí a svědomí určitý styl, vzdělávat další žáky, budovat tak nové generace, aby cvičení nezůstalo v propadlišti dějin, je nezbytné volit vhodný marketing. Bez studentů není učitel a není dojo. A buďme realisté, většina z DOJO-CHO (vedoucí dojo) je finančně závislá na členských poplatcích.
Ano, v Aikido se dá najít opravdu vše, co člověk hledá. Ale je třeba být realisty - kdo vytrvá 20 let života, aby to poznal? Mezitím po pár letech raději odejde a zvolí např. BJJ, kde jasné výsledky lze vidět relativně hned. A co hůře, často pak Aikido očerňuje. Představme si stejnou situaci, že půjdeme do kina na film, který trvá 4 hodiny. Sice konec může být ten nejlepší, ale nevíme-li o tom a celé 3 hodiny a 50 minut je film nezajímavý či nudný, většina lidí z kina odejde. A navíc pak každému nedoporučí se na něj podívat,
Profesor Kernspecht říká: "Je třeba měnit, abyste udrželi přitažlivost". Nejvyšším vrcholem je radost ze samotné cesty. Ale pokud nedáme jasnou podobu a vizi našemu cvičení - co cvičíme, proč cvičíme, jak to budujeme a co je myšlenkou naší snahy, pak se bojové umění stane pouze příjemným protažením za pomocí bojových technik, ale bez dalšího hlubšího obsahu. Studuje-li navíc člověk bojové umění, je nezbytně nutné, aby přesně věděl, co tyto techniky mohou způsobit někomu, kdo je nezná. Trénink v nevědomí pak může být daleko nebezpečnější.
Vize nám navíc pomáhá udržet cestu správným směrem a nezabloudit. Vize znamená mít jasný směr, kterým se chceme ubírat. Vize znamená vědět, co chceme své studenty učit a co jim určitý způsob cvičení přinese.

© Aikido Jigoku Dojo Praha





Name
Email
Comment
Or visit this link or this one